Ministrantský konvent při kostele sv. Tomáše v Brně

Ministrantské schůzky

Ministrantské schůzky jsou určeny pro mladší ministranty a kluky, kteří by se rádi stali ministranty. Zájemci o ministrování se mohou přihlásit u kostelníka nebo u kostelníka. Po určité čekací lhůtě jsou chlapci přijati při mši svaté za ministranty.

Setkání jsou každé úterý od 16 do 17 hodin na faře, ul. Lidická 6 a potom jedem na večerní mši.

Pravidla pro lektory    Ministrantský řád

Historie ministrantského konventu při kostele sv. Tomáše v Brně

Největší rozkvět tohoto konventu byl v 50. a 60. letech minulého století. Již od 40. let 20. století zde také ministrovali bratři Novotní - Jiří (později emigroval, se stal jezuitou a biritualistou) a Česlav (jeden ze zakladatelů ministrantského konventu a Svatotomské scholy gregoriánského chorálu. 21. srpen 1968, den kdy byla zahájena okupace Československa, jej zastihl v Římě. Protože chtěl studovat teologii a ve vlasti mu to režim již mnohokrát znemožnil, zůstal v Itálii. Zde vystudovat, stal se knězem a v roce 1993 po dlouhé a těžké nemoci zde i zemřel - dále jen Česlav).

Významnou postavou, která se také zasloužila o vznik ministrantského konventu již v 1. polovině 20. století, byl P. Václav Razik. Byl organizátorem Studentské katolické akce (dále jen SKA) v Brně. Významnými členy tohoto hnutí byli také např. P. Zvěřina, P. Oto Máder, pí Vacková, tajemníkem byl JUDr. Mečislav Razik atd. Skutečným zakladatelem SKA byl jezuita, Chorvat prof. Kolakovič. Ten doporučoval, aby křesťané zakládali tzv. Rodiny - malá společenství založená na evangelizaci. v roce 1946 byl prof. Kolakovič zatčen (již tehdy komunisté ovládali Ministerstvo vnitra), po půlroční vazbě byl soudem osvobozen (Min. spravedlnosti ještě nebylo pod vlivem komunistů). Protože se obával rostoucího vlivu KSČ odjel do Paříže, kde působil v Mission de France - hnutí dělnických kněží. Svými činnostmi inspiroval aktivní křesťany na Moravě a v Čechách.

Václav Razik, kaplan kostela sv. Tomáše, učil na klasickém gymnáziu. Kouzlem své osobnosti zaujal některé studenty a ti začali chodit ministrovat ke sv. Tomáši. Jedním z těch, kteří přišli v roce 1949, byl i Ludvík Kolek (dále jen Ludvík, jeden ze zakladatelů Svatotomské scholy gregoriánského chorálu, později významná osobnost v oblasti sakrálního umění). Již v roce 1949 se zúčastnil exercicií organizovaných u řádových sester ve Frýdlantě. Zde se účastníci setkali např. s biskupem Matochou, který byl krátce na to internován. Mladí chlapci, členové SKA, pak aktivně působili na brněnských gymnáziích, Ludvík např. v gymnáziu na Starém Brně. Z tohoto kroužku byl jeden z chlapců "spojkou" k Václavu Razikovi a ve spolupráci s Ludvík se mu podařilo předat mu pas, se kterým mohl vycestovat do zahraničí. Ten to však odmítl. Komunistickému režimu se zdála jeho činnost příliš aktivní a tím tedy nepřátelská. Proto byl nejprve na několik měsíců přeložen a působil jako kaplan kostela Neposkvrněného početí P. Marie na ul. Křenové. v červenci roku 1951 zatčen a v roce 1952 odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 let. K takto vysokým a někdy i vyšším trestům za takzvanou špionáž ve prospěch Vatikánu byli odsuzováni všichni ti, kteří se věnovali mládeži, protože tuto činnost považoval komunistický režim za vysoce nebezpečnou. P. Kolakovič byl označován za špióna č.1, který zde údajně zakládal protistátní buňky. Mezi vyslýchanými byli i další členové SKA, např. Radovan Perka (po revoluci působil na ministerstvu školství a kultury.

Programem vlastních setkání SKA byly kromě modlitby také vzdělávání, eucharistie a rozpravy - říkalo se tomu Anketa. Tématem jejich rozprav bylo informování o aktivitách, problematika evangelizace i rozpracování programu jak oslovit "lid obecný". Dílo SKA se pomalu šířilo, každé gymnázium mělo svého kněze, aktivní zde byl i sekretář biskupa Skoupého P. Dr. Josef Hrbata. Toho STB zatkla, vyslýchala, pak propustila a snažila se ho sledovat (jako "volavku"). Jemu se podařilo emigrovat, v zahraničí organizoval vydávání studií a časopisů. Dodnes je jeho dílo živé. Po dobu 20 let působil v nejvýše položené farnosti Rakouska, v tyrolském Obergurglu. Jeho díla, např. Perly a chléb, vydávala v době náboženské nesvobody Křesťanská akademie v Římě.

Skupina mladíků, zejména z klasického gymnázia, se začala zajímat o liturgii. Aby bylo dosaženo její důstojné úrovně, vznikaly tzv. Rady a na nich se členové dohodli, že ministranti budou nejen asistovat knězi při liturgii, ale budou se snažit zvýšit její celkovou úroveň.

Brněnští studenti působili v SKA nejméně do roku 1952. Pracovali zejména s materiály Václava Razika, věnovali se mládeži v kroužcích, o prázdninách pořádali exercicie, kde se věnovali rozpravám, rozjímání a modlitbě. Někteří se po maturitě dostali na vysokou školu (např. R. Perka studoval v letech 1954-1958 na filosofické fakultě UJEP), jiní studovat nesměli a někteří nebyli připuštěni ani k maturitě (např. Radek. Šplíchal, Ivan Kania a Jaroslav Vašíček) a museli začít pracovat v továrně. Aktivity SKA se redukovaly na liturgii u sv. Tomáše. Ta se v tomto kostele dostala na vysokou úroveň. Zavedla se systematická příprava ministrantů a také tzv. obláčka, kdy každému ministrantovi - začátečníkovi po přípravě bylo slavnostně u oltáře knězem, za asistence starších ministrantů, předáno jeho slavnostní oblečení a byl zařazen mezi plnoprávné ministranty. Vzorem zde byla Legio angelica - organizace ministrantů založená mezi dvěma světovými válkami. Její zakladatel byl i v Brně a ministranti sv. Tomáše s ním konzultovali své zkušenosti. Byl např. vytvořen ritus oblékání liturgického roucha ministranta a vše v jeho službě u oltáře mělo mít svou důstojnost, řád a vysokou úroveň. v liturgických obřadech měli své místo i jáhni. Protože jich bylo málo, většinou jejich liturgická roucha oblékali kněží a když tito nebyli "zaskakovali" starší ministranti. Všichni usilovali o to aby vše bylo prováděno v souladu s "rubrikami", s tím co bylo pro liturgii předepsáno a měli zájem na tom, aby liturgie byla co nejdůstojnější podle hesla Deo servire regnare est, tj. Bohu sloužit znamená kralovat. Bůh si zasluhuje nejvyšší úcty a tu mu můžeme projevit při liturgii. Například ministrant před podáním konvičky s vínem nebo vodou knězi nejprve políbil ouško konvičky a teprve potom ji předal knězi. Tímto zde projevoval úctu knězi jako zástupci Krista u oltáře.

V 50. letech bylo hodně starších ministrantů (kteří se starali o ty mladší) odvedeno na vojnu, mezi nimi i Radek Šplíchal, Česlav a Milan Bezděk (dále jen Milan, později kněz a generální vikář Litoměřické diecéze). Posledně jmenovaný se výrazně zasloužil o ministrantský sbor u sv. Tomáše, společně s Česlavem a Ludvíkem byl zakladatelem konventu. Již v roce 1950, kdy Milan musel nastoupit k PTP a strávit tam 3 a půl roku, chodilo k sv. Tomáši ministrovat více než 100 chlapců. Asi 60 z nich se pak s ním přišlo rozloučit na nádraží. Po návratu, v roce 1954, jej pan děkan František Kulhánek (dále jen pan děkan) pověřil vedením ministrantského sboru a Milan jej vedl (v týmové spolupráci zejména s Česlavem a Ludvíkem) až do svého odchodu ke studiím teologie v Litoměřicích. Měl dar pracovat s mládeží, doslova je "sbíral" na ulici a mnoho z nich se pak stalo ministranty, někteří později také kněžími. Chodil s nimi na výlety, do kina, organizoval pro ně besídky a každé léto stanový tábor (na Vranovské přehradě). Na táboře, vedeném ve skautském duchu, se chlapci účastnili akcí od stavění stanů s podsadami (podsady se vyráběly z větších větví stromů, z menších větví si pak chlapci stavěli lůžka, která vystýlali trávou). v táboře nechyběl totem ani "erární" stan s potravinami. Zejména ten, spolu s celým táborem, hlídali v noci dvoučlenné hlídky "ozbrojené" poplašnou pistolí. Přes den Milan spolu se staršími chlapci organizovali různé hry (ve vodě, na louce i v lese, výlety pěšky i lodí atd.), večer pak všichni zpívali u táboráku za doprovodu kytar. Nechyběly ani noční hry jako hledání pokladu nebo plnění "bobříků". Při nedělní mši svaté ve Vranově n/D bývali věřící vždy značně překvapeni velkým množstvím ministrantů (od sv. Tomáše). Jednou dokonce, pod vedením Milana zde zpívali gregoriánský chorál ? Missa de Angelis. Paní Žofie, hospodyně pana faráře, po mši svaté vždy pro ministranty připravila malé občerstvení. v té době zde byl farářem P. Josef Hinterhölzer, který později tajně přijal biskupské svěcení.

Na programu besídek se pod vedením Milana a starších ministrantů aktivně podíleli sami jejich účastníci. v malé sakristii, kterou pan děkan nechal uvolnit pro ministranty, se promítaly filmy - např. Vzpoura hraček, Pérák, Pepek námořník, grotesky s Chaplinem, Laurerem a Hardym atd. Sám pan děkan byl také zatčen, odsouzen, ale po půl roce se z vězení vrátil. Z dříve spíše nerudného člověka se stal otcovský typ, který ministranty a choralisty chránil a zaštiťoval před církevními tajemníky. Za dobu jeho dlouholetého působení u sv. Tomáše zde vykonávalo službu 41 kaplanů, většinou měla farnost 2 kaplany, někteří se také věnovali ministrantům. Jedním z nich byl P. Horálek, který byl administrátorem po dobu zatčení pana děkana a jeho věznění. Ten se několikrát zeptal Milana kolik chce nových ministrantů a byl schopen k sv. Tomáši dovést i větší část chlapců třídy, ve které vyučoval. Větší akce pro ministranty (besídky) se obvykle konaly ve velké sacristii. Zvlášť slavnostní byla vždy Mikulášská besídka. Když pak po asi půl roce byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vojny Česlav, měl hodně práce se zvládnutím tak velkého počtu chlapců. Po odchodu starších ministrantů na vojnu byl na tuto práci většinou sám, ze starších ministrantů mu pomáhal např. Ludvík. Bylo těžké všechny naučit pořádku a kázni. Někteří z nich si např. zvykli po ukončení bohoslužby své ministrantské oblečení (komži, rochetu a límec) hodit za skříň, aby je nemuseli skládat. Tento přístup pana děkana vyvedl z míry. Proto byly v ministrantské sakristii instalovány skříně s označenými přihrádkami, kde si každý ministrant své oblečení po jeho složení ukládal. Česlav s Ludvíkem také vypracovali řád správného chování ministranta a pro udržení kázně i jednoduchý výchovně vzdělávací, motivačně-soutěžní řád, který byl zároveň zaměřen i na udržení kázně. Napsali skripta pro vzdělávání ministrantů, z latiny vyvodili stupně (hodnosti) ministrantské služby (např. duktor, intorticiář, ofertor, atd.). Dali tak práci s ministranty a ministrantské službě systém a řád a zejména díky důslednosti Česlava byl tento systém uveden do života a roky fungoval. Počet ministrantů se snížil asi na 70, protože odešli ti, kteří nechtěli respektovat zavedený řád. Ti co zůstali si pak své ministrantské povinnosti plnili skutečně dobře. Byla bodově hodnocena (a proto se také zapisovala) účast na bohoslužbách a dalších (i vzdělávacích) akcích. Účast a body byly průběžně zveřejňovány a ti, kteří za rok dosáhli největšího počtu bodů, byli slavnostně vyhodnoceni a odměněni. Pro každý měsíc byl stanoven minimální počet bodů. Pokud tento počet ministrant z vlastní viny nesplnil (a nebyl řádně omluven), dostal tzv. "zkušební" týden. v jeho průběhu nesměl ministrovat, ale jeho povinností bylo účastnit se bohoslužeb u mřížky hlavního oltáře. Pokud v tomto týdnu zvládl své povinnosti, mohl další týden již s ostatními ministrovat Pro jednotlivé ministrantské kategorie bylo stanoveno minimum znalostí a pro postup do vyšší ministrantské kategorie byly zavedeny zkoušky (s prokazováním předepsaných znalostí). Ti, kteří splnili předepsané minimum, byli připuštěni k slavnosti, která se nazývala obláčka. Zde z rukou kněze přijali u oltáře slavnostní (bílé) ministrantské oblečení. Této pro ministranty slavné události se vždy zúčastnil větší počet ministrantů, starší z nich pak asistovali knězi. Svatotomští ministranti vypomáhali i při slavných bohoslužbách v jiných brněnských kostelech, často také v brněnské katedrále sv, Petra a Pavla. Takových bohoslužeb se účastnili i kanovníci. Ti měli např. právo sloužit slavnostní mše sv. a podle starých tradic se u oltáře nejen oblékali do liturgických rouch, ale také se zde obouvali. Pokud si sedali na sedilie, pokládala se jim na kolena dečka. Takový stav ministrantského konventu neměl na Moravě ani v Čechách obdoby. S politováním musíme konstatovat, že nikdy později, ani po tzv. Sametové revoluci, kdy i církve získaly svobodu, neznáme případ takové práce s mládeží a tak početného ministrantského sboru. Z některých rodin zde ministrovali i 4 chlapci - například bratři Nedomovi a Zezulovi.

Díky důslednosti Česlava se ministranti zapojili zprvu do recitování latinských liturgických textů, od roku 1952 bývaly v neděli u s. Tomáše latinské recitované mše sv. (těmto se začátky v 8 se říkalo školní, v 9. hod. pak byly tzv. studentské mše sv.). Česlav inicioval také založení Svatotomské scholy gregoriánského chorálu. Podnětem bylo zejména jeho přesvědčení, že chorál je integrální součástí latinské liturgie a pokud má být liturgie vykonávána v úplnosti, bez chorálu se nemůže obejít. Proto v září 1954 začal nácvik s budoucími choralisty. Přihlásilo se asi 20 mladých mužů. Tito se vzájemně buď znali již dříve nebo se poznali až v chorále, ale nikde nebyl (z důvodů bezpečnosti) veden jejich seznam. Téměř žádný z nich neměl hudební vzdělání ale všem šlo o to, že Bůh si to žádá a proto tvrdě na zkouškách pracovali. První chorální mše sv. byla u sv. Tomáše dne 21.12. 1954. Mezi zpěváky zde byl např. i Richard Novák, pozdější sólista brněnské státní opery. Ten byl členem SKA, 1 rok studoval teologii. Z komunisty zrušeného benediktinského kláštera v Praze přišli 2 mladí muži, kteří ještě nebyli členy řádu. Ti zpívali ve Venhodově sboru a jako jediní měli zkušenosti ze zpěvem gregoriánského chorálu. v roce 1955 pak začal se scholou zpívat i tzv. malý sbor složený z mladších ministrantů. Většinou se sbory ve zpěvu střídaly. Při Credu v den slavnosti Tří králů pak malý sbor v jedné větě přestal zpívat a situaci zachraňoval Česlav, který "zaskočil" a zpíval fistulkou. Pak převzal, na žádost pana děkana, vedení chorálního sboru Ludvík, Česlav se více věnoval ministrantům a malému sboru. Zprvu museli zpívat všichni ministranti, pak je Česlav rozdělil na dvě skupiny. Ti první měli hudební sluch a dobrý hlas, toto pak byli řádnými členy malého sboru. Ti druzí se účastnili zkoušek, ale při bohoslužbách ve sboru nezpívali. Někteří z nich se však zásluhou usilovné práce Česlava zpívat naučili. Všichni členové ministrantského sboru však byli vedeni k tomu, aby základní liturgické texty i chorální skladby znali. Ludvík se o hudbu zajímal, naučil se číst noty bez znalosti hry na hudební nástroj. Předem vždy nastudoval part a svoji představu realizoval nácvikem choralistů při zkouškách. Spolu s Česlavem absolvovali své první hodiny teorie a praxe o prof. Havlíka, znalce gregoriánského chorálu, který byl dómským varhaníkem na Petrově a také učil na brněnské konzervatoři. Další zkušenosti získávali v Praze, kde bylo tehdy možné slyšet gregoriánský chorál v kostel sv. Vojtěcha a u sv. Víta.

Na jaře roku 1962 byli všichni dospělí choralisté předvoláni k výslechu na krajskou správu SNB - "na Leninku". STB totiž pojala podezření, že se u sv. Tomáše schází bývalí kněží nebo bohoslovci, případně ti, kterým režim nepovolil studium teologie a pod hlavičkou zkoušek chorálního sboru se připravují k přijetí kněžského svěcení. Zde se ukázala obava režimu z kněží tzv. podzemní církve. Na základě příkazu prokuratury byl pak sbor rozpuštěn. Po velikonocích tedy již nezpíval. O prázdninách se však našla skupina odvážlivců, kteří se s tímto stavem nechtěli smířit. Proto vzniklo nové řešení, které by nemělo vzbudit podezření komunistického režimu, zejména církevního tajemníka a STB. Ve velkém sboru nadále zpívali pouze stávající ministranti nebo ženatí muži. Ti "adepti kněžství" pak založili scholu gregoriánského chorálu u sv. Jakuba (sbormistrem byl zde Bedřich Provazník, později tajně vysvěcený kněz, který později tajně přijal i biskupské svěcení). Navíc sbor zpíval asi po dobu tří let ne z místa u mřížky hlavního oltáře, ale z kůru. Počet choralistů u sv Tomáše byl proměnlivý. Někdy bylo více členů malého sboru, jindy bylo více "velkých choralistů". Malí zpěváci zpívali ordináriům, velký sbor pak zpíval proprium. Při zpěvu Gloria a Credo se sbory střídaly při zpěvu jednotlivých vět. Ve sboru ve za uplynulých 51 let jeho existence vystřídaly desítky zpěváků. v době svých studií v Brně byl člen scholy i Vilém Holáň, později poslanec parlamentu.a ministr vlády ČR, chorál zde zpíval i Josef Koláček, později Jezuita a vedoucí české sekce vysílání Vatikánského rozhlasu.

Důležitou postavou období padesátých let byl P. Zemánek, redemptorista, který se seznámil s několika chlapci, kteří měli zájem o studium teologie, navštěvoval je a organizoval jejich přípravu. Byl komunisty uvězněn a propuštěn při amnestii v roce 1962. Tato amnestie se vztahovala i na vyšetřované choralisty a ministranty kostela sv. Tomáše. Někteří z nich se chtěli stát kněžími (např. Milan, Karel Fiala, František Korbela, Jaroslav Vašíček a další z řad svatotomských ministrantů se před svým rozhodnutím studovat teologii setkali s biskupem Hlouchem). Z nich ne všichni byli ke studiu přijati a další byli v průběhu studia z nábožensko-politických důvodů režimem vyloučeni (jako např. Jaroslav Vašíček, který se později stal jáhnem).

V padesátých letech, po návratu starších ministrantů z vojenské služby, pomáhali tito konvent řídit. Asi 70 ministrantů bylo rozděleno do menších skupin. Ludvík zde použil své zkušenosti ze Skautu, který byl také komunisty zakázán. Skupiny se jmenovaly např. Tarziciáni, Sávité, Klementýni atp., tyto názvy byly odvozovány od jmen světců. Každá skupina měla svého vedoucího, členové absolvovali výuku v katechismu, liturgii, půjčovali si knihy a účastnili se her a výletů. Skupiny také mezi sebou soutěžily. V čase Pionýra byl pro chlapce tento způsob trávení volného času přitažlivý, i při poměrně velkých nárocích si své povinnosti plnili. Ještě na počátku 21. století vzpomíná Ludvík na to, že potkává muže důchodového věku, kteří se k němu hlásí a říkají, že nemohou zapomenout na ten výcvik, kdy byl položen základ jejich vztahu k Bohu a k církvi.

Kolem roku 1968, kdy se dozor státu a STB nad církvemi zmírnil, bylo poměrně více svobody a Ludvík měl více práce ve své umělecké tvorbě. Předal tedy svoji část práce s ministranty Česlavovi, který však využil možnosti vycestovat a studovat teologii (to v Československu nesměl) v Římě. Podobně odešel i Josef Koláček. Pan děkan pak zvážil, že je třeba, aby nastoupila do vedení ministrantského sboru nová generace. Konventu se ujal Zdeněk Králík, který se později stal knězem. Okamžitě nastalo zmírnění nároků na ministranty, zrušily se zkušební týdny a zvolnilo tempo práce. To byl určitý mezník, který byl ilustrací toho, jak se mládež měnila. v tísnivé atmosféře 50. let chlapci snášeli vyšší nároky, někdy až dril. Uvolněnější atmosféru konce 60. let brala mládež jako základ a necítila potřebu náročnějšího režimu. Jejich vedoucí se několikrát přišel za Ludvík poradit s problémem kázně ministrantů. Ukázalo se, že chlapci do cca 14 let potřebují tvrdší vedení, aby získali potřebné návyky a základní znalosti. U starších hochů je třeba více zakládat na dobrovolnosti, také je důležitá skutečnost, že pak každý může a nemusí na bohoslužbu dojít, z konventu také může odejít a zase se kdykoliv vrátit. Tento postup a přístup (zejména u mladších chlapců) se dá přirovnat k povinné školní docházce. Pak se ukáže, zda a jak se hoch "chytne" nebo ne. Nebyl zde jen nějaký vojenský režim, ale svoboda se ctila v rozsahu, který nelze zvětšit. Dospívajícím pak bylo nabídnuto, aby se podíleli na práci s mladými, zpívali ve schole apod.

Někdy se ve ministrantském sboru nebo ve schole objevil člověk, který sem zjevně nepatřil a také zde pobyl jen krátce. Jeden chlapec např. "pobyl" asi tři týdny. Velmi se zajímal o práci s ministranty a o písemné materiály pro jejich vzdělávání a když je získal, už se nikdy neobjevil. Pro STB bylo to co by bylo utajované podezřelé, snad i protistátní. Toho si byl Ludvík vědom a materiály pro ministranty mu poskytl. Když byl Česlav v roce 1973 v Římě vysvěcen na kněze, přinesl ministrant a choralista Pavel Vácha (později řeckokatolický kněz) magnetofonovou nahrávku pořadu Vatikánského rozhlasu, kde byl záznam primice Česlava s udělením novokněžského požehnání posluchačům. Ministranti a choralisté si záznam poslechli a druhý den byl pan děkan volám k církevnímu tajemníkovi s tím, že se v sakristii tajně poslouchá Vatikánský rozhlas. Na základě tušení nainstalované "štěnice" pak ministranti v sakristii přizpůsobovali své hlasové projevy.

Ministrantský sbor kostela sv. Tomáše byl opravdový konvent, po organizační stránce sevřený útvar skládající se ze skupin, každá pak měla svého vedoucího se středoškolským vzděláním, kteří chlapce vedli, vzdělávali a vychovávali ne však slepě, ale aby tito věděli proč se to či ono dělá. Někdy to, zejména v počátcích nebylo jednoduché, kdy se učili některé latinské texty nazpaměť ? např. Stupňové modlitby, Confiteor, Gloria, Credo, Suscipiat atp. Chtělo se po nich, aby uměli srozumitelně a nahlas číst (nejen české, ale i latinské texty), aby je dobře slyšeli věřící v kostele, protože v padesátých letech ještě nebylo v kostele zavedeno ozvučení.

Obnovená liturgie po koncilu se začala realizovat tím, že vedoucí konventu "umluvili" pana děkana, aby se velikonoční tridium konalo s oltářem v křížení lodí. Tam se přemístily stupně z vedlejších oltářů a zrušených kaplí. Po velikonocích se však toto provizorium muselo odstranit, protože navrhovanou orientaci středního oltáře v křížení lodí pan děkan zprvu odmítal. Nakonec se řešení se středním oltářem prosadilo a odstranily se lavice, aby lidé neseděli zády k oltáři. Věřící byli totiž zvyklí chodit dopředu k oltáři a pokoncilová změna jim dělala problémy.

Z konventu vzešlo kolem 30 kněžských povolání. U sv. Tomáše, v prostředí tolerance, se už během totality objevily různé duchovní orientace. Po "sametové revoluci" v roce 1989 se ukázalo, že z tohoto prostředí také vzešlo mnoho výrazných osobností laických hnutí a nových komunit (Focolare, Schönstatt, Fatimský apoštolát Modlitby matek, Komunita Emanuel a možná i další).

Ze vzpomínek pamětníků zaznamenal
PhDr. Jan Weinberger